Nathak – Stín vědomí, Pán zapomnění a První pochybnost

Nathak – Stín vědomí, Pán zapomnění a První pochybnost

Nathak je jednou z nejrozporuplnějších a nejnepochopenějších bytostí celé epiganské kosmologie. Pro některé je nepřítelem života, vládcem temnoty a věčným protivníkem Aiu a Ceneré. Pro jiné je nezbytnou součástí existence, zosobněním svobody, změny a pravdy, kterou světlo nedokáže odhalit. Jen málokteré božstvo vyvolává tolik strachu, úcty i filozofických sporů zároveň.

Především je však třeba pochopit jednu věc: Nathak není démon.

Není ani zosobněním zla.

Je stínem.

A stejně jako žádné světlo nemůže existovat bez stínu, ani Nathak nemůže být oddělen od samotného aktu stvoření.

Podle nejstarších mýtů se Nathak zrodil v okamžiku, kdy se světlo Ceneré poprvé rozlilo po nově vzniklém světě. Když Aiu spatřil krásu svého díla a radoval se z něj, vznikla jeho dcera, Věčná Dcera Ceneré. Její záře však vrhla první stín. Tento stín nedopadl na svět ani na hvězdy. Dopadl na samotného Aiu.

A v tomto stínu se probudilo vědomí.

Nathak.

Některé staré texty jej nazývají Druhým synem Aiuovým. Jiné tvrdí, že je Aiuovou druhou tváří. Nathak sám bývá v mystických spisech popisován jako otázka, kterou si Stvořitel položil ve chvíli, kdy si poprvé uvědomil vlastní existenci.

Zatímco Aiu představoval tvoření a Ceneré život, Nathak představoval pochybnost.

A právě pochybnost se stala jeho podstatou.

Nezajímal se o krásu světa tak jako Ceneré. Neobdivoval stvoření tak jako Aiu. Místo toho se ptal.

Proč svět existuje?

Proč musí živé bytosti trpět?

Proč vznikají války?

Proč je krása pomíjivá?

Proč je radost následována smutkem?

Právě tyto otázky jej odlišovaly od ostatních božských bytostí.

Mnozí teologové proto označují Nathaka za prvního myslitele. První bytost, která odmítla přijmout svět takový, jaký byl, a začala hledat jeho hlubší význam.

Po dlouhou dobu nebyl Nathak nepřítelem ostatních Titánů. Dokonce i Aiu mu důvěřoval natolik, že mu umožnil podílet se na utváření světa. Zatímco Aiu a Ceneré společně tvořili první Aspekty, Nathak dostal stejný dar. Nebyl vyhnancem ani zatraceným bohem. Byl synem Prvního snu stejně jako ostatní.

Právě z jeho vůle vznikli někteří z nejvýznamnějších Aspektů světa.

Nejslavnějším z nich byl Theogorath, Aspekt smrti.

V době jeho vzniku byli první smrtelníci nesmrtelní. Nestárli a neumírali. Zpočátku se to zdálo jako požehnání, ale postupně se ukázalo, že věčný život přináší vlastní prokletí. Dny ztrácely význam. Vzpomínky se vršily do nekonečna. Láska neměla naléhavost a odvaha postrádala cenu.

Tehdy Nathak vytvořil Theogoratha.

Ne jako kata.

Ne jako ničitele.

Ale jako správce konců.

Společně lidstvu darovali smrtelnost.

Mnoho Aspektů se proti tomu postavilo. Nathak však prohlásil, že pouze ten, kdo může zemřít, dokáže skutečně žít.

Tato myšlenka se stala jedním ze základních kamenů jeho filozofie.

Nathak nikdy netvrdil, že život nemá cenu.

Tvrdil pouze, že jeho hodnota vychází právě z jeho konečnosti.

Dalším významným Aspektem, který vznikl pod jeho vlivem, byl Zarahel, Pán magie. Zarahel fascinovaně sledoval schopnost smrtelníků učit se, objevovat a překračovat vlastní omezení. Proto jim daroval Moc, schopnost měnit realitu vlastní vůlí.

Zatímco ostatní bohové v tom viděli požehnání, Nathak rozpoznal hlubší důsledky tohoto daru.

Magie nebyla pouze nástrojem.

Byla zkouškou.

Pokušením.

Pastí.

Každé použití Moci narušovalo přirozenou rovnováhu světa a zanechávalo stopu na Řetězu duše. Někteří učenci se domnívají, že právě proto Nathak Zarahelovi nikdy nebránil. Viděl v magii prostředek, kterým budou smrtelníci nuceni nést odpovědnost za vlastní rozhodnutí.

Postupem času však Nathak začal stále více pochybovat o samotném smyslu existence. Viděl utrpení, války, hladomory a smrt. Viděl národy ničit vše, co bohové vytvořili. A dospěl k závěru, že stvoření možná bylo omylem.

Právě zde se jeho cesta rozešla s cestou Aiu a Ceneré.

Aiu věřil, že i přes utrpení má svět hodnotu.

Ceneré věřila, že život je vždy lepší než nicota.

Nathak si tím přestal být jistý.

Jeho následovníci tvrdí, že neusiloval o zničení světa ze zloby. Toužil jej vrátit do stavu před bolestí. Do Mollach Khuul. Do Věčné nicoty, z níž vše vzniklo.

Tato myšlenka vedla k Válce Titánů.

Největšímu konfliktu v dějinách existence.

Během této války se střetly samotné principy reality. Aiu představoval tvoření. Nathak zpochybnění stvoření. Ceneré bojovala za život, který mezi nimi vznikl.

Výsledkem byla katastrofa nepředstavitelných rozměrů.

Planeta Aethernium byla rozlomena.

Kontinenty se rozpadly.

Moře se otevřela.

Nebe puklo.

A z rozervaného jádra světa vznikl Pilíř světů.

Právě zde byl Nathak spolu s Aiuem uvězněn.

Ne porážkou.

Ale rozsudkem.

Ceneré utkala Řetězy duší z podstaty všech živých bytostí a připoutala oba Titány k Pilíři. Jejich osud se tak navždy spojil s osudem smrtelníků.

Od té doby Nathak zůstává uvězněn.

Jeho tělo je spoutáno.

Jeho hlas však nikoli.

Staré legendy tvrdí, že jeho šepot stále proniká do snů, do opuštěných míst a do okamžiků hlubokého ticha. Mluví k těm, kteří pochybují. K těm, kteří hledají pravdu za iluzemi. K těm, kteří se nebojí položit otázky, jež ostatní odmítají vyslovit.

Proto je Nathak často spojován se zapomněním.

Nikoli proto, že by nenáviděl paměť.

Ale protože chápe, že některé věci musí skončit, aby mohly vzniknout nové.

Je patronem konců.

Nezbytných změn.

Ticha po písni.

Posledního dechu.

Ztracených jmen.

Uzavřených kapitol.

V některých kulturách je dokonce uctíván jako ochránce těch, kteří truchlí. Právě jeho kněží často doprovázejí umírající na jejich poslední cestě a připomínají, že konec není nepřítelem života, ale jeho součástí.

Nathak je tedy mnohem více než pouhý bůh temnoty. Je připomínkou, že každá pravda má svůj stín. Že každá jistota může být zpochybněna. Že žádné světlo netrvá věčně.

A přestože jej většina světa vnímá jako protivníka života, jeho následovníci tvrdí opak.

Podle nich Nathak životu rozumí lépe než kdokoli jiný.

Protože jako první pochopil, že vše krásné je krásné právě proto, že jednou skončí.

Proto mezi jeho věřícími přetrvává staré rčení:

„Kdo se nikdy neptá proč, nikdy skutečně neviděl svět.“